Každý rozumný člověk ví, že potřebuje k životu peníze. A protože ví i to, že jejich přísun není nikdy stoprocentně zaručený a jejich potřeba může naopak někdy i neplánovaně vzrůst, obvykle se věnuje nejen jejich utrácení, ale i spoření. Protože nějaké ty peníze odložené stranou mohou přijít jednoho dne vhod.
Ovšem ono to pochopitelně někdy trvá i hodně dlouho, než vyvstane potřeba na takové peníze sáhnout. A co se s nimi v mezidobí děje? Ať už cokoliv, jedno je jisté. Pokouší se je znehodnotit inflace. Ceny prostě v průběhu doby rostou, a ten, kdo si dnes nějaké peníze našetří, nemůže počítat s tím, že si za ně časem koupí tolik co dnes. Což mluví vlastně proti spoření. Proč se přece namáhat, když postupně budou z takových i docela velkých peněz jenom stále bezvýznamnější papírky?
Jenže úspory jsou přece jenom třeba. A to raději co největší. A když už se tedy někdo rozhodne, že si něco našetří, neměl by jenom přemýšlet nad tím, jak to zařídit, aby mu z jeho příjmů něco zbývalo. Měl by uvažovat i o tom, jak co nejvýhodněji takové peníze zužitkovat, než budou zapotřebí.
Když se pak našinec poohlíží po nějaké možnosti, jak své peníze zúročit, zjistí bohužel, že se mu nevyplácí žádný finanční produkt, u kterého je vklad ze zákona pojištěn. Jistě, tady se garantuje, že dotyčný dostane své peníze vždy zpět, tak, jak je to dohodnuto, jenže se tu vesměs nedočká žádných úroků, a tedy doplácí na svou spořivost úměrně výši inflace.
Měl by tedy raději vsadit na investice, kde se nabízí lepší úročení. Jenže čím větší tu nabízejí úrok, tím větší je i riziko prodělku. A dostat za svoje peníze hezký příslib, a nakonec už se s jejich částí nebo třeba i se všemi nikdy nesetkat, to je snad ještě horší než ona výše zmíněná inflace.
A tak mnozí lidé tápou. A peníze jim mezi tím protékají mezi prsty. Což by se nemělo dít. Ale děje se to. Bohužel.