Někdy lidé mají (a jedno, zda oprávněný nebo neoprávněný) pocit, že si musí pojistit svůj život, respektive život někoho sobě blízkého. Protože to víte – kdyby skonal dejme tomu živitel rodiny, ocitla by se tato dost možná i v naprosto bezvýchodné situaci, a to zodpovědný člověk nedopustí. A raději se pojistí, to aby měl stanovený příjemce aspoň nějaké peníze, když už by neměl toho pojištěného. A obdobně je tomu v případě úrazového pojištění, když člověk neví, co by si počal, kdyby se mu náhodou něco stalo, a tak si zajistí aspoň to, že v případě tělesné a zdravotní újmy dostane finanční satisfakci.

Ovšem pojištění, která se u nás nabízejí, nejsou jedno jako druhé. A proto by si měl člověk vybrat takovou pojistku, jež mu vyhovuje, a případně by neměl váhat ani změnit pojišťovnu, když se mu přestane zdát současná nabídka tou nejideálnější.

Ovšem vždy je tu třeba přistupovat k podobným krokům uvážlivě, s rozumem. Protože není každá změna nezbytně k lepšímu. Můžeme si totiž coby pojištěnci polepšit, ale i pohoršit.
Když člověk třeba od uzavření stávající pojistky zestárnul nebo se zhoršil jeho zdravotní stav, je tu riziko, že bude nová pojistka toto reflektovat, může být dražší nebo může mít výluku na pojištění, tedy vyhnout se placení toho, co bylo ve stávající smlouvě zahrnuto z lepších časů.

U investičního a rizikového životního pojištění pak běžně existuje čekací doba, což znamená, že se po určitou dobu po podpisu smlouvy neposkytují některá plnění. A kdo by v právě takové době doznal újmy, má smůlu.

A problémem může být třeba i to, že při zrušení pojistné smlouvy existuje určitá výpovědní lhůta a že u investičního životního pojištění nelze při ukončení očekávat navrácení všech vložených prostředků, ale pouze odbytného bez nákladů pojišťovny.

Takže je někdy změna pojištění krokem k lepšímu, někdy ale právě naopak.