Na to, že se nemusí platit nezbytně jen hotovostí, už jsme si docela dávno zvykli. Nikoho z nás už nepřekvapuje, že se dá platit i kartami, a to dokonce už i bez zadávání PINu nebo jiných možných ‚komplikací‘. Dnes už docela běžně vídáme, že člověk v obchodě namísto vysázení peněz na dřevo jenom pípne a odchází.

Ovšem navzdory skutečnosti, že tento způsob placení známe, nejednomu z našinců dosud uniká to, že není jedna taková karta jako druhá. Existují totiž platební karty kreditní a debetní. A zatímco je nejednou nazýváme všechny automaticky jako ‚kreditky‘, nejsou všechny doslova kreditními. Zmíněné dva druhy karet totiž sice fungují na první pohled stejně, ale to, co se odehrává mimo náš pohled, je dost znatelně odlišuje jedny od druhých.

A jaký že je tento rozdíl? V čem se liší karty kreditní a debetní?

Rozdíl je tu především v tom, kde se peníze, jimiž tu člověk platí, berou. Zatímco u debetní karty si člověk musí nejprve nějaké peníze pořídit, pak je vložit na účet, k němuž ona debetní karta náleží, a následně může kartu využívat k placení, dokud mu takto vložené peníze na účtu stačí, u kreditní karty jsou platby prováděny na účet banky, jež takovou kreditní kartu vydala, s tím, že uživatel takové karty musí v určitém termínu takto využité peníze bance vrátit.

I když, jak dnes už mnozí víme, toto striktní rozlišení neplatí stoprocentně. Debetní karty už se totiž často do jisté míry přiblížily kartám kreditním, a to v tom, že je u nich povolován i kontokorent. Tedy že i majitelé debetních karet mohou svůj účet do určité míry přečerpat, využít tak i bankovní peníze, jež následně musí splatit. To ovšem pochopitelně obvykle s vysokým úrokem.

A tak si každý z nás může vybrat, jakou kartu chce mít a používat, jaká z těchto nabídek mu lépe vyhovuje. Ovšem jedno je tu jisté. Že musí být dotyčný v obou případech dostatečně solventní. Jinak se mu nepodaří nic zaplatit, ať už má jakýkoliv typ karty.