Každému, kdo o tom někdy začne uvažovat, musí dojít, že na dluh vlastně vůbec nelze žít. Jistě, někdy není vyhnutí a někdo si půjčit musí, ovšem dotyčný by tak měl činit jenom v těch skutečně nejnevyhnutelnějších chvílích a měl by usilovat o to, aby se z takové nezáviděníhodné situace zase co nejdříve dostal, aby byl co nejdříve zase v takzvaných černých číslech.

Pomineme-li už skutečnost, že nemůžeme žít všichni na dluh proto, že by v takovém případě nebylo u koho se zadlužovat, protože by neměl nikdo volné finanční prostředky, které by se mohly žadatelům nabídnout, je tu i celá řada dalších ohledů, kvůli nimž není prožití života za propůjčené peníze někoho jiného žádoucí.

Ten, kdo si půjčuje, totiž musí zákonitě i vracet, a to běžně i s úroky. Čím více času se tedy na dluh žije, tím více se přeplatí, tím je takový život dražší. A současný zajištěný život tu tak předchází budoucnosti, v níž se bude muset utrhovat od úst, aby se dluhy vyrovnaly.

Ten, kdo žije na dluh dlouhodobě, protože své finance nezvládá, pak nejednou (i) z oněch výše zmíněných důvodů může sklouznout i k pověstnému vytloukání klínu klínem. Půjčky ho zatíží natolik, že je to nad jeho síly, a on si tak půjčuje, aby mohl splácet půjčky, které si vzal třeba proto aby zaplatil půjčky, jimiž byly zaplaceny půjčky… A jistě víte, že perpetuum mobile neexistuje a že se to před okamžikem popsané dříve či později zadrhne. Ve chvíli, kdy už nebude nikoho, kdo by dost půjčil.

Negativem života na dluh je pak samozřejmě i závislost na svém věřiteli. A zatímco je to u ojedinělé běžné půjčky třeba i vyslovená formalita, je nemálo případů, kdy se tak člověk dostane vysloveně do spárů někoho, kdo si s ním notně krutě pohraje. A každá závislost je zlá, tu finanční nevyjímaje.

A tak není žádoucí žít na dluh. Jak ví všichni soudní lidé.
A je škoda, že zrovna tito nejsou v našich vládách k nalezení. Ve vládách, které si zjevně myslí, že je život na státní dluh možný a zvladatelný věčně. Což – a to mi věřte – není.