Někdy je dobré, když čísla rostou, jindy je tomu ale přesně naopak. A příkladem nežádoucího růstu uváděných cifer je třeba i současné překročení dvoubilionové hranice v případě dluhů českých domácností.

Ano, je tomu tak. Dluhy nás Čechů samotných překročily hranici dvou bilionů korun. A důležité písmeno, které by nikdo neměl přehlédnout, je v oné sumě ono B. Zatímco by se totiž u desetimilionového národa daly považovat dva miliony dluhů za směšné, biliony jsou docela jiná čísla. Dva biliony, to jsou dva miliony milionů, a to už je sakra hodně. To znamená, že v průměru dluží bezprostředně každý z nás plus mínus dva statisíce korun. A ponechám jenom na vaší představivosti, jak byste takovou částku spláceli, kdybyste tolik dlužili. Případně jak hodláte splácet, a to klidně i o hodně víc, protože je jasné, že někteří z nás nedluží nic, zatímco jiní mají daleko větší zatnutou ‚sekeru‘. A zadlužujeme se pořád dál.

V říjnu roku 2021 vzrostly dluhy našich domácností meziměsíčně o 17 miliard korun, což bylo ve srovnání s dluhem z října o 172,3 miliardy korun víc, a tyto tak dlužily 2,014 bilionu korun. A tento růst je setrvalý, provází nás už od února roku 2016. A to byl v červnu 2010 ještě teprve poloviční ve srovnání s dneškem.

Pokud jsme si my lidé půjčili peníze, pak především na bydlení. Na to byly určeny tři čtvrtiny všech úvěrů, které jsme si nabrali. Spotřebitelské půjčky pak činily skoro 278 miliard korun.
A aby toho nebylo málo, zadlužují se u nás stále víc i firmy, které v témže termínu, tedy na konci října, dlužily 1,22 bilionu korun, o skoro dvacet miliard víc než o měsíc dříve. A s výjimkou června i tento dluh setrvale roste a roste.

A co to znamená? Že tu vlastně máme spoustu těch, kdo existují na dluh. Kdo si pořizují něco, na co nemají. A nevím jak podle vás, ale podle mne to určitě není dobrá zpráva.