Když chce člověk získat hypotéku, tedy úvěr sloužící k pořízení si nemovitosti s využitím peněz nějaké banky, musí počítat s tím, že mu tu nebudou finanční prostředky poskytnuty automaticky.
Nezbytnou povinností je tu prokázání příjmů postačujících ke splácení zpravidla pravidelných měsíčních splátek, jež jsou ve většině případů anuitní, tedy po celou dobu splácení stejně vysoké a provázené stejnými úroky, ale někdy mohou být i degresivní, progresivní či splacené jednorázově z výnosu některého jiného finančního produktu.

K prokázání příjmů nejlépe poslouží, má-li žadatel u banky, v níž o hypotéku žádá, svůj účet. Banka má totiž díky tomu přehled o žadatelově finanční situaci a není tak třeba dokládat tolik nezbytností.

V případě žádání u jiné banky, v níž žadatel účet vedený nemá, se automaticky požaduje prokázání výše příjmů. Což znamená v případě zaměstnance potvrzení příjmů vydané zaměstnavatelem a obvykle i tři poslední výpisy z účtu, na který je výplata zasílána, a u podnikatelů nebo osob samostatně výdělečně činných doložení jednoho až dvou posledních daňových přiznání a potvrzení o zaplacení daně z příjmu, případně i potvrzení o bezdlužnosti vůči finančnímu úřadu, správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně. Čímž často přicházejí o naději na úspěch ti, kdo pracují jen na dobu určitou, jsou ve zkušební či výpovědní lhůtě nebo v případě podnikatelů činí vše pro to, aby platili co nejnižší daně.

A banky tu vesměs zkoumají i výdaje žadatele, aby se prokázal dostatek finančních prostředků využitelných ke splácení. Při čemž se berou v potaz i další existující úvěry, kreditní karty, kontokorenty, hypotéky a podobné závazky a logicky i životní minimum, jež musí žadateli zůstávat k zajištění živobytí.

Žadatel, který je tímto způsobem úspěšně prověřen, pak může získat finance odpovídající zpravidla jenom části hodnoty pořizované nemovitosti. Maximální procentuální hranice je tu stanovena státem, minimální si určují jednotlivé bankovní domy samy. A to proto, aby se neopakoval známý ‚americký scénář‘.