Kamkoliv se ve světě podíváme, všude se setkáme s tím, že tam jsou v oběhu nějaké ty peníze, v každé zemi se provozuje nějaká ta měna. Někdy vlastní, někdy společná s jinou zemí nebo jinými zeměmi, někdy všeobecně uznávaná a někdy významná jen pro dotyčnou zemi samotnou, někdy zvučně znějící a známá a jindy třeba taková, o níž se v zahraničí pomalu vůbec neví.

Každá země má prostě v oběhu nějaké peníze. A ať už se tyto nazývají jakkoliv, ať už oplývají mnohými kvalitami nebo jsou něčím, na co se zrovna moc spoléhat nedá, ať už se za takové peníze dá nakoupit kdykoliv cokoliv nebo je nabídka za tyto notně omezená, mají svoji nezastupitelnou úlohu, jež je u všech peněz bez rozdílu stejná. A sice tu, že si je lidé v dané zemi vydělávají a následně je zase utrácejí.

Každé peníze slouží k tomu, aby jimi byli lidé oceňováni za svoji práci nebo jiné zásluhy a aby si za ně takoví lidé pořizovali to, co potřebují. A tím prokazují takové finanční prostředky lidem nenahraditelné služby.

Ale peníze, to není jenom radost. Ty často nemusí jenom těšit, ale mohou dělat i vrásky na čele. A to zejména tehdy, když je chce jejich momentální majitel optimálně využívat. Protože ani peníze nejsou dokonalé, i ty mají své nedostatky.

Nevýhodou peněz je třeba to, že jsou vlastně univerzální, že vypadají u téhož druhu všechny stejně. Takže mohou být majiteli ukradeny a následně je tento sotva identifikuje. Tvrdit někomu, že toto je moje tisícikoruna, protože je na ní vyobrazen František Palacký, je pochopitelně hloupost.

Peníze ale mohou doplácet i na devalvaci, i na inflaci, i na nejrůznější měnové reformy či jiné typy jejich znehodnocování, při čemž je člověk vlastně okrádán i tehdy, když své peníze stále má.

A proto je třeba peníze nejenom vydělávat, ale také je nezbytné s nimi rozumně hospodařit. Aby se maximálně využilo to, co tyto lidem mohou nabídnout.